Nevzdávám to - příběh pana V.K. po PTCA

Nevzdávám to

Byl jsem velmi potěšen, když jsem zjistil, že pan MUDr.Petr Bouchal nejenom dobře léčí pomoci medicínské vědy, ale že se snaží i umožnit svým pacientům na svých webových stránkách výměnu zkušeností a výměnu osudů. A tak i já se pokusím přispět do této rubriky svými poznatky.

Nikdy v mladších letech mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl být někdy nemocný, natož, že bych se stal „členem“ široké společnosti kardiaků.

Více než 30 let jsem nebyl práce neschopen, i když jsem trpíval nachlazeninami, avšak zvýšená teplota, čí horečka nebyla pro mě důvodem pro vyležení se v posteli. Vše jsem přecházel s myšlenkou, že v práci jsem nepostradatelný.

Život však později ukázal, jak jsem se mýlil. Téměř po celý produktivní život jsem pracoval v hospodářských funkcích, dnes by se řeklo, v manažerských, posledních 10 let před odchodem do důchodu, jsem podnikal. Stresy byly téměř na každodenním pořádku, avšak domníval jsem se, že jim nepodléhám a že je dobře snáším. To jsem však byl stále mladý.

Oslavil jsem šedesátiny a ejhle, málem jsem dostal infarkt. Včasná pomoc pana doktora Bouchala mě sice od infarktu pomohla, avšak nevyhnul jsem se anginoplastice. Je to již téměř 5 let od provedeného zákroku.

Když jsem odcházel z nemocnice, nic o nemoci nevědíc, žil jsem v domnění, že pro mě veškerý aktivní život skončil.

Postupně jsem se však začal dovídat o lidech, kteří po infarktech provozují turistiku a dokonce i vysokohorské výstupy. Velkou pomocí pro mne byla manželka, která mě přemluvila na koupi horských kol a začala mě prohánět po různých cyklostezkách. A ejhle mě se to zalíbilo. Začal jsem poznávat místa, kam jsem se dříve s autem nedostal a nebo která jsem si za jízdy, nestačíl prohlédnout. Poznal jsem i kolik krásných hospůdek je postaveno poblíž cyklostezek a také kolik mladých a pěkných děvčat tento sport provozuje. O tom však raději před manželkou nemluvím. Ročně tak najedu více než 1500 km.

Postupně jsem přišel na myšlenku, že mi nic jiného nezbývá, než s tou nechtěnou nemocí žít. Řekl jsme si: „dobře, když chceš angino pectoris být se mnou, tak tě všude budu s sebou brát. A angino pectoris dnes pojedeš se mnou na kole a ujedeme spolu 50 km. Zítra půjdeme na procházku a to každý den spolu újdeme alespoň 5 km rychlé chůze“. Nyní přes zimu tu svoji nemoc dokonce vodím do „fitka“, kde dvakrát až třikrát týdně šlapu na rotopedu. A tak si děláme naschvály, hašteříme se a pokoušíme se. Já nemoc proháním a nemoc se mi pokouší občas znepříjemňovat život. Avšak věřte, nebo nevěřte, angina pectoris se jaksi začíná unavovat a stále méně a méně mne otravovat.

Vím, že trochu přeháním, ale poznal jsem, že vedle pravidelného užívání předepsaných léků, aktivní život je velmi důležitý. A vedle fysické aktivity, se snažím být aktivní i duševně. Mám mnoho koníčků, zejména fotografování a filmování. A když počasí nepřeje mým projížďkám na kole, tak zasedám k počítači a tvořím svá fotografická, čí filmová dílka. Občas se přihlásím i do některého z krátkodobých kurzů. Nabídka je opravdu nemalá. Největším mým problémem zůstává odolat řadě dobrot. Zde dost často hřeším.

Proč toto vše píši? Protože chci poradit jak těm zdravým, tak i nemocným. Nejdříve těm zdravým. Nemyslete si, že jste v zaměstnání nepostradatelní. Lépe je při nemoci ležet 3 dny, než později několik měsíců. Žijte zdravě a přemýšlejte o tom, že jednou také zestárnete.

A těm nemocným radím, nevzdávejte to. Bojujte s nemocí i když je to někdy těžké. A dívejte se na svět s humorem. Hned se s tou nemocí žije lépe.

Komentář kardiologa snad ani není třeba-snad jen: naučte se žít se svou nemocí a Váš život může být nadále smysluplný. A děkuji panu V.K. za napsání jeho příběhu.